Jan Kříž, Musíme, Galerie Diamant, S.V.U. Mánes

Musíme…v Galerii Diamant, S.V.U. Mánes

7.4. – 19.4.2009

  Z ateliérů víceméně figurativní malby na  Pražské AVU ( Z.Beran, J. Sopko, A. Střížek, M. Rittstein)vycházejí v posledních letech  absolventi, kteří dnes už nejsou jen nadějemi, ale jistotou  současného českého umění. Čtyři z nich se jako výrazně profilované osobnosti představili v „emigračním“ útočišti S.V.U. Mánes -  v pražské Galerii Diamant.

  Máme-li vyjít z tak trochu víceznačného názvu výstavy – Musíme…, pak rádi konstatujeme, že jde o umění odzrcadlující zvláštní znepokojivou   komediálnost doby, a  to s velkorysou upřímnosti,  smyslem pro humor a odpovědností, jak se k ní vystavující právě  názvem přihlásili.

  Všichni pracují s obrazovou metaforou a připomínají tak určitou tradici domácího umění. Činí to ovšem v řádu uvolněné postmoderní ironie, někdy dokonce se shovívavým porozuměním a snad i nadějí. Někteří jakoby chtěli překročit určitý stín bolestínského akademismu a zeširoka otevřít svou tvorbu výzvám  doby v úsilí o adresnější konfrontaci.

  Tak jsme mohli ocenit, že se Markéta Urbanová (1978) obrátila k volnější malbě a dramatičtější  figurální metafoře, když ve své znehybnělé zoomorfní zrůdě (Nalezenec, 2009) s kafkovským sarkasmem vyjádřila  existenciální tíseň plynoucí z možného zmutování všeho živého. Lukáš Miffek (1983)  nalézá v kombinaci  pop-artistní  idolatrie konzumu a zábavy  a sladkobolného fantaskního kýče prostředek, jak obrazem vyjádřit pachuť dnešních deziluzí.  Karel Jerie (1977) sytí  monumentalizující fascinující  rytmus  své obrazové vize banalitami reálií a jeho Super-City (2009) nastavuje ironické  zrcadlo falešnému sebevědomí dneška. Jan Gemrot (1983) na vlně romantické nostalgie nabízí obraz reálného života (Království svobodné matky, 2009) a  nebojí se kritického realismu.

  Všichni vystavující  přesvědčují o tom,  že námět není jen záminkou k úspěšné realizaci malby, ale je i  jádrem kritického poselství, platného  nejen v  umění, ale i v celém  dnešním světě.  Zdá se, že nastoupivší generace  s úspěchem  znovu objevuje zdánlivě  už zapomenutý pojem autenticity  a svými přesvědčivými uměleckými výkony mu dává nově polemický smysl.  Je jistě vítané, že se tak děje ve výstavní síni spolku  S.V.U. Mánes, který své nároky na vrácení vlastní spolkové budovy může dnes opodstatnit i společensky platnou kritickou tvorbou svých členů a hostů.

Jan Kříž